Školu v přírodě, na kterou jsem se letos přihlásil vedli p. prof. Kubíček a p. prof. Plecháček. A jako minulý rok v Irsku, i tady s námi byla zdravotnice Lucie.

Sraz byl naplánován na úterý v 9:00 večer na Hlaváku. A asi v 9:10 jsme tam byli už všichni, kromě Anči, která nejela pro reparát. A tak jsme vyjeli. Protože jsme jeli přes noc, spali jsme v lůžkovém voze. V tom má, jak jistě víte, každé kupé šest lehátek. Nás bylo naštěstí v jednom jenom pět. Usnout v jedoucím vlaku je docela problém, protože to pořád "drncá a zatáčí". Tento problém jsme s únavou vyřešili, ale jen do doby, než začal za dveřmi křičet celník ať už otevřeme. A když jsme se asi po dvou minutách celníkova řevu probudili, řekl Martin Kubovi, ať mu otevře. Jenomže rozespalý primán otevřel dveře a znovu si lehnul. To celníka rozzuřilo a začal na prosklené dveře bušit vší silou pěstí. V tu chvíli to Kubovi došlo a otevřel mu. Celník se zeptal, jestli máme něco k proclení (to je navíc úplně pitomá otázka, když vidí v kupé 6 malých kluků), a když zjistil, že nikdo žádnou krávu na trh do Žiliny neveze, šel dál. Potom nám ještě další čeští celníci zkontrolovali pasy. A aby toho nebylo málo, tak za půl hodiny přišel slovenský celník, který znovu ťukal klíčem na sklo a kontroloval pasy. Asi v šest nás po probděné cestě, kdy jsem v každé zatáčce přidržoval batoh nad hlavou, vzbudil ??? a oznámil nám, že za půl hodiny budeme v Bánskej Bystrici. Kupodivu jsme tam byli asi za dvacet minut. Potom naše cesta pokračovala dál dvěma hodinovými vlaky. Po úmorné cestě našim posledním vlakem, jsme ještě čekali hodinu na jeden autobus, který nás odvezl do Červenej Skaly. Vůdcem dne byl pro středu zvolen p. prof. Plecháček.

Tam začala naše pěší část cesty. Ta vedla ze začátku prudce nahoru, až na velikou louku s jedním statkem. Ve statku jsme doplnili vodu a louku přešli. Na jejím konci byl plánován nocleh. Ale ještě před rozděláním táboru jsme se vydali na nedaleký hrad, tedy spíše zříceninu, kterou nebylo tak lehké objevit. Nakonec jsme museli vyšplhat na hrad strání, což nebylo zrovna nejpříjemnější.

Ale ještě před tím, potkala Eva kamaráda svého otce P. Límala!! Tato událost, asi nejvíc zasáhla Martina Pehala, který tomu prostě nemohl uvěřit.

Z hradu byl krásný výhled po okolních kopcích. Cestou zpátky se nám již podařilo objevit cestu do našeho tábora. Večer jsme udělali oheň a Ondřej nám četl příběhy o vozkovi smrti ve staré Bretani, Ankouovi.

Další den naší ŠVP začal velmi ležérně. Nebyl budíček, a tak jsem odcházeli poměrně pozdě. Když jsme došli na místo, kde jsme chtěli obědvat začalo pršet. Schovali jsme se do srubu. Ale protože jsme potřebovali vodu, tak jsem já a Martin Kulhavý vyrazili hledat do deště pramen. Ten byl vzdálený asi kilometr a byl naštěstí v lese. Jediná jeho nevýhoda byla v jeho malém toku. Když jsme se vrátili s vodou, přestalo pršet. Vyrazili jsme proto dál. Protože jsme ale ztratili červenou značku, tak jsme se dostali do oblasti hojně podělané ovcemi. Můžu potvrdit, že vaření mezi ovčím trusem není zrovna příjemné. Naštěstí se nám podařilo přespat na seníku. Vůdcem dne byl pro druhý chodící den zvolen Ondřej Hojdů.

V pátek jsme ušli asi 20 km s převýšením 1400 m. Skoro všechny zničil výstup na Fabovu Horu. Nejhorší na tom výstupu bylo, že jsme to těsně pod vrcholem otočili o 90° a šli jsme zase dolů.

Oběd jsme si uvařili na železniční stanici. A hned po obědě jsme vyrazili dál. Cestou nám zase začalo pršet. Podařilo se nám ale dojít do turistické chaty, kde jsme přespali. Večer jsme si na ohni upekli luncheon-meat v plechovce. Protože postele zabrali mladší spolužáci, museli jsme spát na zemi. Vůdcem dne pro pátek byla zdravotnice Lucka.

Ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny. Na Vepor & "Vapor". Skupina Vepor se vydala na horu Vepor, kdežto skupina Vapor ji obešla. Na Veporu jsme potkali slovenské "turisty", kteří se na horu vydali jen kvůli soše Jánošíka, která tam stejně nebyla. Tak to aspoň dostatečně zapili. Za kopcem jsme se opět sešli a pokračovali dál společně.

Tento den jsme dlouho nemohli najít nocleh, až nám jeden chovatel závodních koní dovolil spát nad jeho stájí. Ráno nám u snídaně jezdila na jednom z koní jeho malá dcera. Ještě nás všechny pozval 29. 8. do Chuchle na dostihy. Sobotním vůdcem dne byla Jana Bauerová.

Na dnešní den byla naplánována cesta po hřebeni, která byla také provedena. Šli jsme po obrovských loukách, na kterých byl občas nějaký strom. Nedělní oběd jsme měli naplánovaný na poslední louce u pramene. Bohužel jsme ale pramen nenašli. Tak jsme museli jít dál. Ještě před tím jsme se šli podívat na skálu, ze které byl krásný výhled a na které foukat příjemný vítr. Pramen, u kterého by se dalo obědvat jsme našli až asi v pět. Všichni si k nedělnímu obědu o páté uvařili nějaké to sváteční jídlo a vyrazili jsme dál. Protože jsme mezitím slezli do údolí a potřebovali jsme se dostat na jeho levý vrchol, museli jsme jít docela dlouho do kopce. Když jsme konečně došli do vesnice, kde byl plánovaný nocleh, objevil se správce CHKO a poslal nás ještě asi 4 km do mírného kopečka. Tam jsme objevili seník, ve kterém se mohlo vyspat tak šest lidí. Nakonec jsme tam spali asi čtyři. Svátečním vůdcem dne byla Eva.

Dnes vstáváme docela brzy. To je zaviněno také prací dřevorubců na silnici asi 150 m pod námi. Tak se nesnažíme dělat, že nic neslyšíme a vyrážíme na cestu. Asi v polovině naší pondělní cesty potkáme bufet. Nejdřív byli vybráni dva, kteří budou hlídat batohy. Vybrali se Martin s Luckou. My ostatní jsme vyrazili nejdříve na Hrb, ze kterého byl docela ucházející výhled. Z Hrbu jsme šli ještě na Vepor. - to potvrzuje skutečnost, že je na Slovensku přehršle Veporů - Ze kterého už takový výhled nebyl.

Když jsme se vrátili stejnou cestou zpátky k bufetu už jsme se těšili na slovenské párky. Ty jsme si také skoro všichni dali. Na trávě před bufetem jsme ještě všichni dospávali deficit spánku z rána. Po odpočinku jsme se vydali zase dál.

Došli jsme k domu, který byl majetkem SR a měl vylomené dveře na půdu. My jsme ale pro jistotu spali venku. Ještě se zde vyskytl problém s upevněním stanů v kamenité půdě. Tak jsme všichni vsadili na bezvětří a upevnili jen podlážku. Večer byl táborák. Spát se šlo docela pozdě. Vůdcem dne byla Adéla.

Ráno nás probudili myslivci. Přijeli auty a začali se ubytovávat v tom domě. Tak jsme co nejrychleji uklidili a snažili jsme se odejít. Cestou do Lopeje, odkud nám jel vlak, jsme se zastavili ještě u vodopádů. Cesta k nim byla ale velmi dobrodružná. Asi nejhorší-nejdobrodružnější jsme vybrali já s Evou. Když jsme se vrátili na silnici. Zkulturnili nám vložkou ŠVP prof. Kubíček a Plecháček s Martinem Pehalem písní "Každý se drží svého batohu".

Potom jsme už jenom sešli do Lopeje, kde jsme se na železniční stanici najedli. Po obědě jsme vyrazili vlakem do Banské Bystrice. Tam jsme měli rozchod. Tak jsme navštívili cukráreň, hospodu, kde jsme měli halušky s ovčím sýrom, Billu pro nákup jídla na cestu vlakem do Prahy. Asi po třetím oznámení o zpoždění vlaku jsme odjeli do Prahy. Cestu zpátky popisovat nebudu, protože byla stejná jako cesta tam. Vůdcem dne pro poslední den jsem byl já.

U každého ohně četl Ondřej Hojda příběhy o Ankouovi, vozkovi smrti ze staré Bretagne. Vůdcem dne mohl být jen člověk nad patnáct. Losoval se z osudí. Každý, kdo už byl vůdcem dne byl z osudí vyřazen. To se netýkalo profesorů, což byla jejich jediná výhoda. Vůdce dne mohl rozhodovat ve sporných situacích.